Svět animovaného filmu

Happy feet

Happy feet

Animovaná návštěva světa tučňáků nejdříve ohromí dokonalou animací, hrdinové vypadají skoro jako živí…, jenže samotný příběh Brumly, který nezapadá do kolektivu, by se dal zredukovat na deset minut a jednobarevná podívaná postrádá i šťavnatější vedlejší postavy.
Návštěva ve světě tučňáků vás nejdřív ohromí dokonalou animací. Tučňáci vypadají skoro jako živí a po ledových pláních se pohybují s překvapivou ladností. (Ano, i batolení těch zavalitých ptáků ve fraku může působit ladně.)  
Jenže to je tak všechno… Když se dosyta vynadíváte na hladké peří dospělých tučňáků a rozčepýřený kožíšek jejich mláďat, zjistíte, že samotný příběh tučňáka Brumly, který nezapadá do kolektivistické tučňáčí pospolitosti, by se dal zredukovat na deset minut. Brumla zpočátku trpí komplexem méněcennosti, protože neumí zpívat, ale nakonec přesvědčí sám sebe i ostatní, že stepování je taky dobré a že být jiný neznamená být horší…
Že to je na celovečerní film málo, asi zjistili i tvůrci, takže děj nastavují epizodkami, jako je setkání s dravými ptáky nebo úprk před tuleněm. Na závěr pak přilepili rozsáhlejší pasáž, v níž se Brumla vydá zjistit, kam se z oceánu ztrácí tučňáčí potrava, tedy ryby. Ve finále tak dojde i na živé herce (byť jen jako komparzisty) – ale přestože spojení živé herecké akce s animací je po technické stránce opět velmi působivé, Brumlův příběh tím mnoho nezískává.
Film trpí i tím, že se v něm v podstatě nevyskytují výrazné vedlejší postavy. Tučňáci vypadají až na Brumlu víceméně stejně a nejen pro dětské diváky bude nejspíš těžké rozpoznat v davu Brumlovy rodiče nebo jeho vyvolenou Glorii. Možná i proto role komických brachů ve filmu připadla příslušníkům jiného ­živočišného druhu, o něco menším tučňákům kroužkovým, kteří Brumlu po jistou část filmu doprovázejí.
Ve výsledku tak Happy Feet působí spíš jako cvičení v animačních technikách než jako zábavná podívaná.

ORTEL: Jednobarevná podívaná z ledových plání postrádá děj a šťavnatější postavy.
Žádné komentáře